Český jazyk - členicí znaménka část 3.

10. února 2008 v 15:21 | Administrator |  Škola
4. Uvnitř věty se někdy užívá vykřičník v závorkách. Vyjadřuje se tím nesouhlas, údiv apod.

Např.: Síla ženy rovná se asi polovině (!) síly muže.

Pozn. Za vykřičníkem se tečka a zpravidla ani čárka už nepíše.

Např. "Je to ale krása!" zvolal. -- Očekával jsem aspoň trochu nostalgie z loučení, ale on pouze zvolal: Tak ahoj! a než jsem se nadál, byl pryč.

Jestliže by se však větná stavba stala v takovém případě nezřetelnou, doporučuje se klást za vykřičníkem ještě čárku. Např.: Kolikrát jsem ti radil: Dej si pozor!, ale nadarmo. -- Řekl: "Na shledanou!", i když věděl, že se už nevrátí.

Dvojtečka

Dvojtečka (:) uvozuje část textu (nadvětný, větný nebo nevětný výraz), která svým obsahem z předcházející části vyplývá nebo ji rozvádí, doplňuje atp. Píše se:

1. Mezi uvozovací větou a přímou řečí (a též tzv. nevlastní přímou řečí).

Např.: Táta říká: "Pojeď se mnou, je to krásná cesta dvěma lesy." -- Lékař se usmál: podíváme se.

Pozn. Je-li uvozovací věta vložena do přímé řeči, neodděluje se dvojtečkou, nýbrž čárkou: "Odpusťte," řekl, "rád bych se vás na něco zeptal."

2. Za větami, které uvozují citát.

Např.: V současném světě technických vymožeností nezapomínejme na Čapkova slova: "Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samým." Za nevětnými výrazy uvozujícími citát se dvojtečka zpravidla nepíše, zejména ne tehdy, je-li citát v uvozovkách nebo je-li odlišen typem písma.

Např.: Heslem tělovýchovy se stalo Tyršovo "V zdravém těle zdravý duch".

3. Za větami nebo výrazy, které uvozují výčet povahy přístavkové.

Např.: Severočeský kraj se dělí na tři oblasti: severočeský hnědouhelný revír, zemědělsko-průmyslový jih a průmyslový severovýchod. -- Ústrojí smyslové: 1. oko, 2. ucho, 3. ústrojí čichové, 4. ústrojí chuti, 5. ústrojí hmatu.

4. Mezi předtiskem (označením rubriky) a vlastním údajem na obchodních a úředních formulářích apod.

Např.: Jméno a příjmení (vypište strojem nebo hůlkovým písmem): Karel Novák.

5. Někdy se odděluje dvojtečkou doložení, vysvětlení, odůvodnění uvedené skutečnosti (ve smyslu výrazů "totiž", "tj.", "a to", "neboť" apod.).

Např.: Není už o čem uvažovat: všechno je logické a jasné.

O tom, kdy se píše po dvojtečce písmeno velké a kdy malé, viz kap. Psaní velkých písmen, § 102 a 103.

Uvozovky

Do uvozovek, tj. mezi uvozovací znaménka, se dávají ty části projevu, které doslovně citujeme nebo které chceme z různých důvodů od ostatního textu odlišit. Do uvozovek se tedy dává:

1. Přímá řeč, popřípadě jednotlivé úseky přímé řeči oddělené větou uvozovací.

Např.: "Sledujte tyhle šlépěje, pane komisaři," pravil pan Rybka rozechvělým hlasem. Pan komisař si svítil elektrickou lampičkou. "Já nevím, co se vám na těch šlépějích nelíbí." -- "Já bych chtěl jenom vědět, kam se poděl."

2. Doslovné citáty.

Např.: "V nouzi poznáš přítele," říká naše přísloví. -- "Proto budiž učitelům zlatým pravidlem," říká Komenský, "může-li něco býti vnímáno najednou více smysly, budiž to předváděno více smyslům." -- U Jiřího Wolkra smrt "není zlá", je jenom "kus života těžkého", protože není osamocením člověka. -- Tvé včerejší "ano" neznělo příliš přesvědčivě.

3. Někdy se též do uvozovek dávají:

a) přesné názvy (tituly) knih, skladeb, filmů, článků atp., avšak jen tehdy, žádá-li to zřetelnost; bývá to hlavně u názvů delších, aby se zabránilo jejich splynutí s ostatním textem.

Např.: "Co by to bylo, kdyby to byla láska" je kniha od J. Kostrhuna, "Dívka, na které nezáleželo" od P. Francouze. -- Vyslechli jsme symfonii "S úderem kotlů" od J. Haydna;

b) výrazy z cizího prostředí, dále výrazy, od nichž se autor distancuje z důvodů obsahových, stylových, z důvodů spisovnosti apod.

Např.: "Klasický" tlumič je vzhledem ke své konstrukci schopen zachytit poměrně úzký rozsah kmitočtů zvukových vln;

c) výklady významů slov.

Např.: Sloveso abstenovat znamená "zdržet se hlasování";

d) výrazy, jichž se záměrně užije v jiném (nejčastěji opačném) významu, než který je obvyklý; mnohdy bývají míněny ironicky.
Např.: Známe jeho "nezištnost". -- To tedy byl opravdu "úspěch".

Uvozovky a jiná rozdělovací znaménka

Je-li v uvozovkách celá věta, píšou se příslušná interpunkční znaménka (tečka, čárka, vykřičník, otazník) na konci této věty před druhým uvozovacím znaménkem.

Např.: Zeptal se ho: "Na co myslíš?" -- "Vrať se zpátky," zavolal. -- Podivila se: "Proč bys tam nešel?"

Je-li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označuje se uvozovkami dole i nahoře každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše až za tečku, čárku atd. Např.: "A to všechno," povídá Jarmila nahlas, "je mou vinou." Jestliže se do výpovědi začleňuje část jiného textu, aniž se uvádí větou uvozovací, klade se druhé uvozovací znaménko před tečku, čárku, středník, otazník nebo vykřičník.

Např.: Masaryk často zdůrazňoval, že "demokracie je názor na život", že je uskutečnitelná jen tam, "kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu".

Pomlčka

Pomlčka (--) naznačuje větší přestávku v řeči nebo od sebe výrazně odděluje části projevu. Píše se zejména:

1. Má-li se naznačit, že výpověď není ukončena. To bývá, když se mluvčí úmyslně odmlčí, např. proto, že si náhle uvědomí nevhodnost toho, co chtěl říci, nebo že nenachází vhodný výraz nebo obsahovou souvislost apod.

Např.: Už toho mám opravdu dost, ty -- No, ujde to s nimi; někdy ovšem -- ale co dělat, vždyť jsme my také lepší nebyli.

2. Místo čárky, chceme-li vyznačit výraznější oddělení:

a) vsuvky; např.: Lidé celého světa -- žádný národ nevyjímajíc -- touží po míru;

b) osamostatněné části výpovědi; např.: Chodit do lesa na houby -- to byla jeho radost. Hory a oceán -- to jsou dva živly, jichž je plna jeho poezie;

c) vlastního jádra sdělení, na které se tím zvlášť upozorňuje; např.: Malebnými údolími, pestrými loukami, lesními zákoutími, kolem skalnatých strání a vrchů prodírá se bublající potok -- Kačák. Chlapík se díval potměšile, uhýbal -- nestál o konkurenci;

d) někdy se pomlčka užívá i v souvětích souřadných, v nichž poměr mezi jednotlivými větami není vyjádřen spojkou; např.: Slova povzbuzují -- příklady táhnou.

3. V heslech, nápisech, průpovědích atp.

Např.: Kniha -- přítel člověka. Zdravě -- chutně -- hospodárně.

Tři tečky

1. Tři tečky (...) za větami, mezi úseky anebo jednotlivými slovy ve větě naznačují řeč přerušovanou (vzrušenou, přerývanou apod.).

Např.: Pak se přece jenom zmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal: "Vaši... vaši... spolužáci... byli zatčeni... Jaké... absurdní... nedorozumění... moji... moji žáci..."

2. Na konci výpovědi naznačují tři tečky někdy její citové vyznívání anebo zámlku.

Např.: Peníze nebo jídlo... O čem může chudý člověk mluvit! -- Já jsem také nejednou na vás vzpomněla, že snad byste..., ale to jsem jen tak vzdechla.

V platnosti odst. 1 a 2 může být i pomlčka (viz § 141).

3. V citátu se třemi tečkami naznačuje, že se vypouští některá jeho část, protože není pro daný účel důležitá.

Např.: Masarykovi se význam krásné literatury jeví v tom, že "veliké masy národní přijímají z umění ... své ideály mravní a sociální".

4. Třemi tečkami se ve výčtu naznačuje, že není úplný. Např.: Od kmene přítomného se tvoří jednoduché tvary určité, např. dělám, děláš, ...; dělej, ...

Pozn. Tři tečky nemají členicí funkci, proto užijeme za nimi ještě náležitého členicího znaménka tam, kde je to pro pochopení větné stavby nutné (kromě tečky).

Závorky

Do závorek se dávají větné nebo nevětné výrazy, které jsou do výpovědi volně vloženy, popřípadě které nejsou součástí vlastního projevu. Závorky mohou mít různou podobu, např. () // [] <>. Dáváme tedy do závorek:

1. Vložené výrazy, kterými vysvětlujeme, objasňujeme nebo doplňujeme obsah výpovědi. (Místo závorek se někdy mohou použít i pomlčky, anebo i čárky.)

Např.: Hornictví dodává průmyslu jednak zdroje energie (uhlí černé a hnědé), jednak důležité suroviny. -- Příslovečné určení blíže určuje místo (na otázky kde? odkud? kudy? kam?), způsob (na otázky jak? jakým způsobem?) a příčinu (důvod a účel) (na otázku proč?).

2. Často též výrazy, které nenáleží k vlastnímu projevu, jako např. scénické poznámky v divadelních textech, jméno autora, výrazy ohlasu u posluchačů při zápisu řeči apod. (potlesk, projevy nevole, poznámky).

Např.: Ano, je a musí být jedna základní etika pro všechny lidi stejná; ale tuto základní etiku neskládá žádný filantrop, nýbrž všichni lidé dohromady svým denním a pracovním životem. (Potlesk) -- Nebát se a nekrást! (T. G. Masaryk)

Pozn. V jazykových příručkách se v hranatých závorkách uvádívá výslovnost. Např.: causerie [kózrí].
(Čerpáno z www.pravopis.cz)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.